Dlouhá doba uběhla, kdy jsem naposledy držel v ruce lezecký cepíny. Poslední roky jezdím do Tater hlavně za hezkýma fotkama a lehkým lezením po hlavním hřebeni. Ale ta chuť vylézt si něco těžšího se zase vrátila. A samozřejmě i chuť vyfotit něco vyloženě lezeckého v trochu náročnějších podmínkách.
Weberovka (VI / M6), Malý Kežmarský štít
Legendární cestav obrovské severní stěně "Kežmaráku" musí lákat každého, kdo kdy v Tatrách lezl. Takže slovo dalo slovo, rozlezený a nebušený parťák z Patizon teamu kývnul, a já vklidu přijal roli na druhém konci lana.
Severní stěna Malého kežmarského štítu. Weberovka vede koutem přímo ve spádnici vrcholu.
Po příjezdu na chatu bylo jasné, že to nebude až taková legrace. V Tatrách je strašně málo sněhu a Weberovka v zimě, za sucha, to znamená hodně těžké lezení. Ale první částí cesty, která po 300 m končí na Německém žebříku, lze slanit, takže jsme měli určitý pocit bezpečí a možnosti poklidného návratu.
5:30 budík, snídaně. Zjišťuju, že jsem si doma zapomněl svůj milovaný Peak Design Shell - takže moje úplně nová Sony a7III s lehoučkým širokáčem Zeiss Batis 18/2.8 bude při lezení chráněná jenom přehozeným šátkem. Co už, je to pracovní nástroj... Když mi ale Honza vypráví, jak se jeho a7 den předtím odporoučela 120 m ze stěny, mírně znervózním. Ale jen mírně. Nazouváme mačky, šlapeme k nástupu.
Weberovka v plné kráse. Tedy její první část. Je vidět, jak málo sněhu a ledu v ní je.
Žeruchové veže a Belianské Tatry.
Není zima. Teda zatím, v severce zima bude, to je jasný, ale když se budeme hýbat, nebude to tak zlý. Ze včerejška máme přes nástupový ledopádek hozená lana, takže jen přehopsáme nad a začínáme lézt. První délka je za III až IV, ale když je málo sněhu / ledu, blbě se jistí. Honza přelézá úvodní metry v mixu a za chvíli štanduje na skobách a hrotu. Dolézám ho, první délka nebyla ani hrozná, ale ani lehká, jak vypadala.
Mixy v první délce Weberovky.
Druhá délka je v podobném duchu. První metry příjemně zmrzlým firnem, který se v prudších pasážích mění na tenký led, kterému se nedá moc věřit. Honza proto prudší místa radši leze po skále a to trochu zpomaluje. Štandujeme opět na skobách pod mírně převislým blokem, který je částečně přetečený ledem. Z něho čouhá šroub, ze kterého někdo očividně utíkal.
Pod malým převislým blokem v odlezu do třetí délky.
A už nad ním. Malé množství ledu nutí Honzu lézt hlavně ve skále.
Přelezení převísku je nakonec vcelku v pohodě a lezení v koutě nad ním taky. Ale brzy začne přituhovat. Kout se nad námi stále víc staví do kolmice a množství ledu a firnu je pořád menší a menší. Honza nejčastěji jistí za obhozené hroty, občas se povede založit friend. Brzy se ale dostaneme do ráje erárních skob.
Čtvrtá délka v nádherném koutě / žlábku.
Čtvrtá a pátá délka už vážně stojí za to. Sice přibylo skob, zato ubylo ledu, teď už se člověk potká jen s tenkou glazurou. Pátá délka všechno ozdobí dvěma převislými koutky. Honza leze hodně pomalu, ale v těhle podmínkách se není čemu divit. Já i v péřovce na štandech mrznu, čekání je deprimující a i moje povzbuzování je čím dál méně časté. Už dávno je nám jasné, že za světla to na Německý žebřík nestíháme.
Foceno na:
Vždycky, dokud je na Honzu vidět, se snažím při jištění fotit a točit. V jednom takovém případě dostávám slušnou spršku ledu a jsem rád, že jsem si na objektiv pořídil UV filtr...
Převislý koutek v páté délce. Tam už jsem hodil foťák do batohu...
Šestá délka je klíčová. Totálně suchá. Z videí tušíme kudy, Honza nalézá do kouta a laboruje, řeší jištění... Posouvá se tak metr za pět minut, já mrznu, ještě trochu fotím. Po čtyřiceti minutých diskutujeme, jak dál, Honzu kus spouštím a on se dává do boje se suchou spárou, kde jsou skoby (na fotce vpravo do kouta). V ten moment to už hlavou nedávám. Klepu kosu, tma na krku, navrhuju, ať se na to vyprdneme a slaníme. Na chatu je to pořád časově blíž než na žebřík (podle mě).
Poslední fotka z klíčové délky. Tudy to nakonec nešlo, šlo to vpravo spárou.
Honza trochu tlačí na pilu, chce to dolézt, však máme i věci na bivak. Ale já v ten moment tahám za brzdu a trvám na tom, že na to pečeme. Sice si to v následujících dnech vyčítám, ale v ten moment jsem to cítil jako správný, bezpečnější rozhodnutí.
Tma, čelovky, slanění na třikrát. Je neuvěřitelný, že jsme těch 150 výškových metrů lezli snad osm hodin. Zkušenost.
Jastrabia veža hřebenem (II-III)
Hlava si prostě musí občas odpočinout. A tak jsme na neděli zvolili opravdu odpočinkovou záležitost, nad údolím majestátně se tyčící "Jastrabku". Ideální cesta se zdála být z Jastrabieho sedla hřebenem.
Cestou do Jastrabieho sedla.
Skoro v sedle. Počasí zatím moc na fotogenično nevypadá.
Po včerejšku se těším, že si něco vytáhnu. Trochu zklamává, že v úvodní pěkné plotně a koutku se aktuálně trápí dva poláci, tak je jednoduše oblézám zleva rozbitým vhloubením tak za III a hurá na hřeben. Po prvním štandu obejití jedné věžičky zprava, a pak nádherným hřebínkem s ještě jedním štandem až na vršek. Lezení je to tak pěkné a lehké, až zapomenu cvaknout skobu. Mraky se navíc trhají a světlo začíná kouzlit!
Konec první délky. Ta je na celém hřebínku nejtěžší.
Musel jsem. Světlo, dynamické mraky a ostrý hřeben, parádní kombinace.
"A proč sebou taháme tohle? Vždyť to ani není potřeba..."
Na vršku docela dlouho jen povídáme a fotíme. Je pěkně, je trocha výhledů a hlavně není kam spěchat. Trochu pohody po tom vypětí ze soboty. Sestupovku nakonec ani nehledáme. Lezeme zpátky po hřebeni, tentokrát už sólo, protože je to fakt lehké. Jen přes první délku slaňujeme dolů.
Sólo na hřebeni.
Počasí se zase trochu honí, na chatě jsme tak akorát na to, abychom se sbalili a vyrazili domů. Díky Tatry, za počasí, skálu, led a trochu procvičení hlavy. Letos se ještě uvidíme.