Nejdelší lezecká cesta Dolomit. Dva kilometry lezení, 1600 m převýšení. Málo skob, dva dřevěné klíny a žádné nýty. Nekompaktní materiál. Kolmé kosodřeviny. Bivak. A k tomu sestup na druhou stranu hory. Doteď nechápu, jak jsem na tuhle reklamu mohl skočit. Ale tak, bují ve mě dobrodružná povaha, co si řekla, že to nebude tak strašný... a bylo? Čtěte dál o vertikálním dobrodružství v cestě Spigolo Nord (Severní pilíř) na Monte Agner (2 872 m).
Michal mě svým vyprávěním o nejdelší lezecké cestě Dolomit doopravdy nadchnul. Obtížností to nevypadalo tak zle, bivak se mi líbil jako příjemné zpestření bigwallové kratochvíle. Zabalit si minimalisticky přece nebude problém, teda až na foťák, ten bude mít to svoje jedno kilo.
Tenhle kopec ale není zajímavý jen výstupem. I sestup je příjemná záležitost s převýšením utěšených 1600 m a ještě ke všemu vede na druhou stranu kopce. Logistika za všechny prachy! Volíme tedy následující plán: dojet autem do místa sestupu, v křoví zamknout kola, dojet na místo výstupu... a zbytek vám je jasný!
Po prořízené noci jsme na místě, kola zamknutá na konci vesnice Frassene, a my už přebalujeme materiál. U kávy ještě dalekohledem prohlížíme celý pilíř a nálada je v podstatě vcelku dobrá. Adrenalin zatlačuje únavu stranou, nahazujeme batohy a vyrážíme na nástup, který je dobře značený a vede po pěšině, která směřuje i pod samotnou severní stěnu a bivak Enzo Cozzolino.
500 výškových zvládáme asi za hodinku a kus a adrenalinových je jen posledních 50 metrů dost rozsypanou strmou strží. Tady už by se dalo jít s přilbou. Nástup je stále pěkně vlhký, nemá cenu na nic čekat! Obléknout do sedáků a vzhůru do první délky!
Dolomity mají jednu takovou zajímavou vlastnost. Když se něco neleze často, je to rozchrast. Když je ten rozchrast prorostlý travou, kosodřevinou a ještě je mokrý, je zážitek o něco intenzivnější. Nám navíc brzy dochází, že dolomitské hodnocení cest je (jako bychom to dávno nevěděli!) trošku přísnější. Trojka za čtyři, čtyřka za pět. Ale jinak je počasí pěkné a my ukrajujeme jednu délku za druhou, často v hodně kolmé kosodřevině.
Lehce monotónní postup travnatými trojko-čtyřkami narušuje jeden hodně ošklivý vysypaný kout, který jsme nejspíš měli oblézt zleva. Hned nad ním si spravujeme chuť v pěkné, i když trochu zelené plotně. Čas běží a oreintace v topu je trochu náročná. Pořád nevíme úplně přesně jde jsme, jen občasná erárka v kosovce nám dává vědět, že směr je víceméně správný. Odpoledne dorážíme k markantní stěnce, pod kterou se dá bivakovat, my ale víme, že chceme ještě výš. Krátce spočneme a lezeme dál.
Pilíř se v těchto místech trochu rovná, balíme lana a lezeme po položeném hřebeni střídavě sólo nebo na krátkém laně souběžně. Hlavní kousek pilíře k bivaku - ta poslední zelená police na poslední fotce výše - se pak opět napřimuje a nabídne dvě poměrně svižné délky za 4 až 5. Jejich drobnou nevýhodou je nulový počet skob a hodně sporé možnosti zajištění.
Před sedmou jsme v bivaku, vaření nemáme, tak každý tlačíme dvě tyčinky, voláme domů s reportem našeho postupu a chystáme se ke spánku... mlčky si ještě prohlížíme poslední paprsky olizující okolní kopce a k tomu bariéru, která nás čeká zítra.
Vstáváme v šest patnáct. Zase tyčinka, balíme a hurá pod velký komín, který se nad námi ční a měl by nám dát trochu zabrat. Čekají tam dvě délky v obtížnosti 5 a 5+, což takhle řečeno nezní kdovíjak, ale místní pětky jsou trochu jiný svět. Ještě než dojdeme na místo, kde se navážeme, sólujeme pár desítek metrů lehčím terénem a já si fotograficky užívám východ slunka.
Michal se ujímá první délky, což znamená nalezení pod komín nepříjemným lámavým traverzem. To se daří a já si při jeho lezení úžívám opravdu parádní východ slunce v údolí. Tenhle epický výjev budu mít před sebou ještě hodně dlouho!
Následující délka vychází na mě, trochu nelogicky si vybírám průstup spárkou vlevo od komína, kde vidím smyčku. Nakonec v převislé spáře jednou odsedávám do erárního friendu, ale nakonec nepříjemné místo přelézám a lehce nadávám na batoh. Další délka je vyloženě komínová, Michal na ni sundavá batoh a přelézá ji pak v klidu. Já za ním vyloženě běžím - už chci být z toho komína venku.
Použité foto vybavení
Další metry jsou mírnější, už zpět na světle a po oblezení několika pilířků a pár dalších možnýách bivaků se pomalu dostáváme k výrazné skalní hlavě, za kterou traverzujeme pod výrazný kout se spárou. Konečně v topu tušíme, kde jsme. Blížíme se ke klíčovým délkám.
Po pěkném pětkovém koutě se spárkou dolézáme na pohodlnou polici, kde začíná klíčová délka. Kolmý až mírně převislý spárokoutek, zajištěný několika prehistorickými dřevěnými klíny a pár skobami. Beru si do batohu od Michala jeho boty a lahev s pitím a on se tak odlehčen vydává do čelby. S přehledem to přelézá, nojo, věděl jsem, že je dobrej, ale jakmile v tom jsem já, nejsem schopný pochopit, jak tohle někdo mohl vylézt v roce 1932. Balls of steel.
Jen co máme klíčovou délku za sebou, nálada stpoupá a už si říkáme, že je to v cajku. Na vršek jich zbývá už jen šest. Jenže já nějak zapomínám, že mám v batohu Michalovy boty a pití a s chutí se pouštím do následující pětplusky. Na konci diagonální spárky, zajištěn blbou skobou a ještě horším vklíněncem visím za jednu žábu nad propastí, stojím na ničem a pomalu se loučím se životem. Nakonec to ale nějak přebojuju a zbytek délky je v pohodě. Pak už následuje jenom jedna pětka za šest, kde v úplném závěru lezete v mírně převislé stěně po velkých madlech. Poslední bříško nejde vylézt jinak než přitáhnutím za starou rakovinu ve shnilé skobě. Ale to už se dostáváme do míst, která popisuje toto slovy "gehen". Sundaváme lezečky a trojkové šrotoplotny lezeme sólo. Vrchol podcházíme a po turisticko-ferratové stezce dolézáme nahoru.
Na vršku jsme v šest. Moc dlouáho se nezdržíme a valíme dolů, po značené stezce, částečně po lehké ferratě, pak nepříjemnými plotnami posetými sutí. Volíme sestup soutěskou, který má být prudší, ale kratší. Voda dochází, sestup nás už prudšími ferratovými pasážemi vede až ke sněhovému poli. Po jeho přeběhnutí už je v podstatě vyhráno. Tasíme čelovky, scházíme na chatu Riffugio Scarpa a tam do sebe lijeme každý dva škopky. Pak ještě příjemných 600 výškových do Frassene, kde máme zamčená kola. Naložit vše do batohu, oblíknout se, a náš triatlon se chýlí ke konci. 15 kilometrů za tmy a deště na kole nás vede k autu, kde padáme do spacáků. Hotovo. Teď už jen počkat, až vzpomínkový optimismus vymaže to náročné a bolavé :)
Topo cesty Spigolo Nord na Bergsteigen | absolvováno v hadřících Tilak