Druhý, a tím pádem poslední letošní zimní výpad do Vysokých Tater mířil na Gerlach. V plánu byl zimní průstup Martinkou, nádhernou, dlouhou a ne příliš obtížnou hřebenovkou vedoucí z Polského hřebenu (sedlo) přes Velický a Litvorový štít, Lavinový štít a Zadný Gerlach až na vrchol. To vše v obtížnosti do III UIAA, což, jak víme, umí být v zimě i docela zajímavá věc.
Celý Gerlach jako na dlani a Martinka taky. Pohled z Polského hřebene.
Předpověď nebyla nic moc. Spolulezec Farry mě nabírá v Liberci autem, v Praze přebalíme, dosprintujeme na vlak a čeká nás noční přesun. V šest jsme v Tatranské Poliance, oba posilněni na výkon třemi hodinami přerušovaného spánku, šlapeme směr Sliezky dom. Fouká, mírně sněží. Vplánu je dojít na Polský hrebeň a lézt kam až to půjde. Ha-ha-ha.
Hoský hotel Sliezky dom.
Fantastické počasí. Opravdu.
Nad Horským hotelom už nejde skoro ani stát. Fučí jak blázen, není vidět na víc než 20 metrů. Rozhodujeme se postavit náš malý bivi-stan v závětří za kamenem, kousek od Dlouhého plesa, v podstatě přímo pod ústím Krčmarova žlabu.
U Dlhého plesa.
A náš zakopaný a neustále zasypávaný stan.
Následujících dvacet hodin se snažíme nemyslet na to, že je kosa, že nám stan neustále zasypává prašan a že se v tom hluku nedá usnout. Promarněný den, ale venku se nedá existovat. V noci se ale počasí klidní a ráno nás budí krásný východ slunce. Bude pěkně.
Ráno už to celkem jde.
Pohled do Krčmarova žlabu. To ještě nevíme, že se sem vrátíme.
V rychlosti vaříme vodu, lijeme do sebe Chicken Tikka Masala (což je na snídani divný, ale potřebovali jsme se najíst), balíme a šlapeme hlubokám sněhem k Polskému hřebeni. Nejde to lehce, ale jde to, je bez mráčku, tak nás to motivuje.
Den jak malovaný - šlapeme na Polský hřeben.
Den jak malovaný - šlapeme na Polský hřeben.
Čas nemáme špatný a ze sedla vyrážíme sólo na Velický štít. Na něm se navazujeme v jednom trojkovém komínku a valíme souběžně, máme s sebou jen 40 m polovičního lana. Fast and light, žejo. Z velického štítu nás čeká jedno krkolomné slanění, se štěstím si pod sněhem všímáme erární smyčky. Pak už je postup pod Litvorový štít zase pohoda, nikde nic moc náročného.
Vyrážíme do Martinky.
Občasné traverzy v hlubším sněhu.
Výhled z Velického štítu. Paráda!
Jenže kousek před Litvorovým štítem se to zase kazí. Přichází mlha, sněžení a ten stejně hnusný vítr, jako den před tím. Slézáme z Litvorovéhop do sedla a debatujeme - jsme těsně před půlkou, dál to moc neznáme, v mlze se bude blbě orientovat. Další bivak bychom i s vlhkými spacáky dali, ale zítra se to má zkazit fest a mají být bouřky. Takže nic, podělalo se to, jdeme dolů. Vítězí rozum...
Dolézáme na Litvorový. Kazí se to.
Sestup z Litvorového štítu.
V následující hodině sestupujeme níž k Dlouhému plesu a počasí se zase zlepšuje. Další debata, tentokrát vyhrává ego a touha neodjet bez vršku Gerlachu. S odhodláním začínáme stoupat do Krčmarova žlabu, který jsem sice už dvakrát lezl, ale co, do třetice to ještě kousnu.
Práh v Krčmarově žlabu. 1) Nalezeš tam...
2) Vyžereš si spindrift.
3) Lezeš dál.
Fotovybavení Sony a7III | Zeiss Batis 18/2.8 Peak Design Capture | Peak Design Shell
Skalní práh, jediné obtížné místo ve žlabu, je decentně politý ledem, takže jej lezeme sólo. Kromě solidního spindriftu přímo do ksichtu je to v pohodě a my, nohy majíce již značně unavené, stoupáme nahoru. Je to decentních 600 výškových.
Vrchní pasáž Krčmárova žlabu.
Na Lavinové lávce. Fouká, ale je jasno.
Na Lavinové lávce. Fouká, ale je jasno.
Na lavinové lávce jsme v čase, kdy tušíme, že to dolů Batizovskou próbou asi nebude bez čelovek. Traverzujeme po hřebeni k vrcholku, jeden žlábek za druhým, vzpomínám, jak tu se mnou 31. prosince 2014 ujela malá deska a já tu už málem nebyl. Lezeme dál, až na jedno slanění pořád sólo. Se západem slunka jsme se dooslili na vršek. Nohy hoří.
Traverzujeme k vrcholku Gerlachu.
A už je to blízko.
Top. Gerlachovský štít.
Jsme rádi, ale za neustále sílícího větru rychle sestupujeme. Žlabem i próbou to jde dobře, dáváme jedno slanění a se tmou jsme pod stěnou. V nohách máme nastoupáno snad 1500 výškových nahoru a je to cítit. Sotva pleteme nohama. Následující 4 kilometry na Sliezky dom bych radši zapomněl. Už ani fotit se mi nechce, neni co, maximálně to, jak po každých 200 m vydýcháváme normální chůzi. Nakonec ale docházíme na Sliezky dom.
Před sestupem Batizovským žlabem.
Kontrast dvou totálně zničených horolezců s hotelovými hosty, co se v župánku soukají z wellnesu je trochu drsný. Dáváme polívku - kofolu - radler a zjišťujeme, že máme asi hodinu na sprint do Polianky, abychom zvládli ještě odjet domů. Venku se mísí teplá a studený vzduch, bouřka je za rohem. Dobitá energie pomáhá, takže valíme, běžíme a s rezervou stíháme.
Během jednoho dne jsme oblezli Gerlach kol dokola, nalezli kvanta metrů a pořádně se zničili. Ale stejně jako vždycky: BYLO TO SKVĚLÝ!
Celkové skóre v lezení a chození za jeden den na trase - Dlhé pleso - Polský hrebeň - Velický štít - Litvorový štít - Dlhé pleso - Krčmarov žlab - Lavinová lávka - Gerlachovský štít - Batizovská próba - Batizovské pleso - Sliezky dom - Tatranská Polianka:
Vzdálenost: 13,6 km, nastoupáno 1225 m, zklesáno 2 189 m.
Co mě překvapilo? Věděl jsem, že baterka v mojí Sony a7III je fakt dobrá, ale že vydrží 2 dny v totálním mraze, když se na ni fotí i točí do 4K, a na konci bude mít ještě 25 %, to mě fakt překvapilo. A pak teda samozřejmě odolnost a utěsnění mého milovaného širokáče Zeiss Batis 18/2.8. Že je skvělej vím už dávno, ale tentokrát si fakt prošel peklem a obstál fantasticky.