Jste milovníkem dlouhého lezení a ještě delších nástupů? Tak pak je pro vás Nordkante na Piz Badile naprosto ideální horolezecký výstup.
Piz Badile leží na rozmezí Švýcarska a Itálie a je to nádherný žulový monolit, který nabízí jedny z nejvyšších a nejatraktivnějších žulových stěn v celých Alpách. Sám jsem se do jeho severovýchodní stěny podíval v roce 2011 při přelezu cesty Via Cassin (6a). Letos byla cílem lehčí, delší a krajinově vděčnější severní hrana, takzvané Nordkante (5a).
Foceno na:
Drobnou kaňku na našem výstupu jsme našli hned na začátku. Silnička, která by normálně dovolila vyjet autem až těsně pod chatu SASC Fura (nástup 1,5 hodiny), byla stržena sesuvem půdy a nástup se tak protahuje na 5 hodin s převýšením 1500 m, a to přímo z vesnice Bondo.
No co už, nemožné se podařilo a kolem osmé večer stavíme stan na platu nad chatou, přibližně 1,5 hodiny od nástupu severní hrany. Rychle vaříme jídlo, přebalujeme na útočné batohy a naposledy kontrolujeme předpoveď, která slibuje potencionální druhou kaňku: možnost bouřek. Nedá se svítit, budík bude na 4:00.
Vstáváme přesně podle budíku, lijeme do sebe jen trochu energetické kašičky a za svitu čelovek šlapeme na nástup. Dvě nepříjemná sněhová pole obcházíme po mokrých plotnách, vlhký kout jde prolézt bez problému. V šest, když už je vidět, začínáme lézt. Startujeme trochu netypicky, vpravo od sedla, kde cesta začíná, využíváme tak méně odjištěný aleternativní začátek cesty. V něm natahujeme asi 150 m na tři délky a užíváme si i východ sluníčka.
Piz Badile (3 308 m), Nordkante 5a
(39 délek / 1200 lezeckých metrů / 800 v.m.)
Výstup nám jde lehce. Cesta je velice dobře odjištěná, má vrtané štandy po cca 30 metrech, v nejtěžších plotnových délkách nejdete i postupové nýty, jinak je potřeba menší sada friendů (5 ks), sada vklíněnců a cca deset expresek (ideáně alpských). Obtížnost je nejčastěji mezi stupněm III - IV, několik krásných míst je za V, možná lehce těžších. I na hřebeni se dá alternovat, vybírat si lehce těžší varianty, takže o zábavu je rozhodně postaráno.
Čas nám ubíhá a počasí se pomalu horší. Spoustu délek spojujeme, chvílemi lezeme souběžně, jednou trochu bloudíme a musím asi 20 metrů slézat. Mezi nej místa cesty patří několik nádherných ploten, jedna stěnka s bouldeříkem a krásný koutek a hřebínek těsně na konci cesty. Okolo třetí hodiny odpoledne dolézáme do místa, kde končí svislá část hřebene a láme se směrem k vrcholu do vodorovné části. Počasí je už opravdu na hraně, je jasné, že bude pršet, tak místo vrcholu volíme včasný sestup slaněním výstupovou trasou.
Po několika slaněních, která proběhla v pořádku, přichází drobný problém. Kousnuté lano nejde stáhnout. Lezu jen v botech a navázaný na jednom prameni nahoru a snažím se z poloviny lano uvolnit, ale začíná to bouřit, blesky a hromy, déšť je na spadnutí. Padá rozhodnutí obětovat polovinu lana. Řežu nožem a na zbývajících asi 350 metrů slanění nám zbývá jedno 60m lano. To bude na dýl.
Začíná lít. Díky Bohu jde jen o krátkou, byť vcelku údernou bouřku. Kalhoty Direct Alpine Cascade Plus schnou rychle, lehoučký prototyp membránovky Direct Alpine Cyclone drží. Foťák přežívá v pouzdru Peak Desing Shell.
Se svitem čelovek slaňujeme až do sedla, pak přidáváme ještě několik slanění přes sněhová pole a zbytek lana necháváme jako fix v mokrém komíně. Bude se tu dalším lezcům hodit. O půlnoci jsme u stanu. Krásných 20 hodin na nohou. Uleháme do našich ultralehkých spacáčků Patizon G400 a padáme do komatu.
V noci celou dobu bouří. Blesky a hromy lítají okolo. Další den pak sestupujeme nekonečné stovky metrů nestabilní stezkou v proudech vody. Totálně promočení, ale spokojení. Parádní lezecké dobrodružství za námi.